Dnes a denně, ve společenství i v rodině jsem negativně konfrontován co se týče mého zájmu o církevní tradici. Moc tomu nerozumím, protože má touha je velice lehce obhajitelná a to ze dvou důvodů. Tak za prvé, církevní tradice existuje už po staletí a odmítat některá její učení a rituální praxi je přibližně něco takového, jako odmítat celou církevní tradici jako takovou. Pro mne jsou některé věci komplexní a nedělitelné a mezi ně patří i učení katolické církve. Druhý, pro mne velice důležitý důvod je, že mám v sobě tohu poznávat právě toto staré dědictví a nalézat věci, které jsou dnes bohužel ve skrytosti, upozaděné, přesto velice důležité. Církevní tradice je pro mne rajskou zahradou z Genesis, protože například úkony při obřadech, místo toho, aby byly vysvětleny, se postupem času upozaďují, aby se snad nakonec nemusely vysvětlovat. A Pak snad aby smutně zmizely jako ztracený sad mezi Eufratem a Tigris jako následek nějakého velkého hříchu. Tradice katolická (kdo chce, může dosadit ortodoxní, nevyděluji se s východními bratry) je velikým tajemstvím. Není však takovým tajemstvím, které má zůstat skryto očím (obskurní poznání), ale tajemstvím, které je blízko, čeká a těší se, až jej uctíme poznáním. To jsem si velice hluboce uvědomil, když jsme byli s manželkou na přípravě ke křtu a já se dozvěděl co je například křižmo a proč mi malého Pater maže na "kněze, proroka a krále". Vytržení, které jsem zažil současně s velkou radostí z poznání, bylo současně procitnutím, že toho vím velmi málo.

Ještě míň vědí někteří absoloventi telogie o historii církve, postrádají úctu k církevní tradici a starají se o věci ryze světské. Moje rozčarování pokračuje, kdykoliv se třeba podívám na náhodnou rozpravu či diskusi o slavení tradiční mše. Nedokážu pochopit, jak mohou dokonce i někteří kněží označovat starý ritus za temný a zpátečnický. Je to ritus jejich církve a je krystalizací dlouholetého projevování zbožnosti. Narozdíl od Novus Ordo Misae, která byla (velice slušně řečeno) spíchnuta horkou jehlou. Přesto je většinou tradičních kněží uznávána jako platná. Já sám navštěvuji NOM každou neděli, takže si mě naškatulkujte jako lefébristu. (Což je ostatně pejorativní a chybné označení pro člena bratrstva Pia X.)

Svět se ocitá v morální krizi. Ať už si to chcem přiznat, nebo ne, dekadence se dotýká všech aspektů našeho života. Co naplat, že žijeme v posmoderním světě, který má plná ústa tolerance, míru a lásky; tato slova se však jako mávnutím kouzelného proutku vždy převrátí v ignoanci, válku a nenávist. Slova takových lidí jsou jako květy, na jaře krásné a růžové a voní, ale jak se kousne do ovoce, plivání je velice na místě, protože kdo by se rád nechal otrávit smrtelnými jedy. Církev je nevěsta Kristova a on jí zlu napospas nevydá. Ale ve chvíli, kdy církev pootevřela zadní vrátka, plíživý smard modernismu rozvalil se v obýváku. Není daleko pro přísloví, kdo si co zasel, ať si to sklidí. A tím myslím, že nejde o to, KDO zasel, nýbrž CO zasel, kdy, a CO my jsme nuceni především dnes sklízet. Doba modernismu je už pryč, nicméně její sémě ulpívá na půdě, kteru denně šlapeme, a není úplně naší vinou, že se každý den necháváme svést pastí postmodernismu a stáváme se obětí nástrah světa, které si díky ignoraci těžkého, ale jasného starého učení neuvědomujeme. (Infekční a inkubační doba modernismu v církvi je dobré další téma, dnes o tom nebudu psát.)

Řeknu teď něco, co by mi snad každý dobře naladěný tradičně smýšlející katolický bratr v Kristu odsouhlasil. Totiž že hříchem katolíka 21. století není to, že nese následky hříchu předchozích generací. Není vinen tím, že je zmatený z menší anarchie, která vzešla z druhého vatikánského koncilu. Ale jeho velkým hříchem je apatie k tradici a neúcta k ní a posílání tradičních věřících kamsi do útrob středověku.

Největší a nejváženější ctností Nejsvětější Panny Marie je pokora. (Teď mluvím z pozice člověka navštěvujícího novou mši, bez vazby na nějaké tradiční uskupení.) S pokrou následujme Nejvsětější Pannu, přijímejme tradici a staré učení církve a respektujme starý ritus mše a jeho příznivce. Není totiž nad to, když je něco stálé a pevné, jasné a zřetelné tak jako katolická tradice, která zachovává věrnost Hospodinu Otci, Ježíši Kristu a Duchu Svatému v celistvosti svého učení.