V době dospívání jsem žil v představě tehdy "ideálního" vnitřního stavu, kdy pro mne bylo osvobozující tvrdit o sobě: "V první řadě jsem křesťanem, potom katolíkem". Styděl jsem se za křižácké války, upalování čarodějnic a tak trochu jsem chtěl svým postojem i vycházet vstříc svým "bratrům v nejednotě". Určitě jsem nebyl sám, a spousta lidí si tím musela projít stejně. Někteří mladí křesťané tak stále žijí, možná je to součástí fenoménu, který bych nazval "krize katolické identity". Lék je mnohem jednodušší, než se zdá. Rozhodně je na čase přestat se stydět!

Inspirace

Inspirací pro tuto úvahu byl článek Jana Petra Tobiáše s názvem Konverze. Jeho svěděctví je autentické a skutečné. Rozdíl je v tom, že konvertita se se svým okolím musí vyrovnávat bezprostředně a v kratším časovém úseku, zatímco vychovaný katolík má trochu více času, a taky větší manipulační prostor, protože není aktérem větší (kontroverznější) změny, která má okamžité následky na lidi v jeho okolí. Tou změnou v mém případě také není vnější obrácení (i když intenzita zážitku by mohla být podobná)  jako spíš obrácení mysli. (ke kterému, pokud se nemýlím,  řecké slovo, které do češtiny tak překládáme,  vybízí )

Rodiče nás děti vždycky vedli k víře. Alespoň já v té záplavě dětí jsem z toho vyšel z mého pohledu nejlépe. Nevím do jaké míry svojí vlastní zásluhou, pravdou ale je, že jsem necítil odpor ke způsobu, jakým nás vyučovali a na výuku jsem chodil rád. Těšil jsem se, že budu ministrantem, až vyrostu a vydržel jsem při tom z našich kluků nejdéle. Když se na to podívám zpětně, tyto zkušenosti a vzpomínky mi pomohly lépe formulovat můj nynější postoj.

Křižácké války

Postupným dospíváním, začleňováním do společnosti, vzděláváním ve státní škole jsem shledal, že podle světa jsem snad v té nejhorší církvi. Ve středověku panovačná, agresivní církev, a v moderní době nemoderní zkostnatělá zpátečnická politická organizace. Věci, se kterými nikdo nic nechce mít, a výhrady se zdály být jasné a logické. S vědomím toho jsem odhodil katolicitu a stal se křesťanem. Stal jsem se tak jistějším a svobodnějším ve své víře?

Od té doby až do teď žil jsem v neskutečném vnitřním rozporu. Jaký tedy má potom význam být katolíkem? Vždyť přece skutečná pravda je i mimo učení katolické církve! (jak nás učí katechismus) Přesto ale bylo jednodušší navazovat kontakty a vést (skutečné) diskuse o víře s "nesjedocenými bratry". Bylo jednodušší dělat kompromisy a klást důraz na prožitek spíše než učení. Ale na povrch začala prosakovat neústupná a ledová nejistota. Nejsou to jenom pochybnosti, které jsou přirozenou a nedílnou součástí křesťanského života, ale stav dlouhodobé nejistoty a zmatení.

Nejsem ze světa

Člověk, který žije život ve světě se musí naučit chápat svět. Neznamená to dívat se na něj stejnýma očima, ale naopak analyzovat způsob a mechanismy jeho fungování, prozkoumat každý aspekt působení na sekulární lidskou společnost a uplatňování obranných mechanismů vůči němu.

Toto je osobní, ne teologická nebo historická úvaha. Nebudu se tedy zabývat podrobným zkoumáním jednotlivých tezí věrouky a záměrně chybně interpretovanými jednotlivými historickými událostmi, ale nastíním svoji cestu pokoje.

Moderní globalizovaný svět je "samospásný". Boha není třeba, člověk se odměňuje sám. Ve středu všeho je člověk. Je sám sobě axiomem. Přečtěte si písmo, světu,  kterému vládne člověk, nevládne onen člověk. Pokud člověk sám sebe postaví na piedestal lže sám sobě,  jako my křesťané napodobujeme Krista v jeho ctnostech, pyšný člověk napodobuje padlého anděla ve své pýše.

Světu vládne Satanova pýcha. Jistým zpusobem satan vládne světu.. 

Dějiny píší vítězové

Nadpis je výmluvný dost. Postmoderní humanističtí sociologové (souhrnně sociální inženýři vsech oborů) nám říkají jak vypadala církev v dějinách,  co je na jejím učení špatně, proč je trapas být katolíkem. Nakonec to, za co jsem se styděl vykonstruovala řada nýmandů s para-historickým vzděláním ovlivněná osvícenstvím.

Nestydím se za to, že jsem byl a že jsem katolikem. Stydím se za to, že jsem se styděl jím plně být.

Vyzývám vás k tomu, abyste netrpěli krizí katolické identity, jako jsem já trpěl, a naopak abyste byli (s křesťanskou pokorou) hrdí na to, že jste skutečnou součástí těla Kristova!